My však Dys považujeme za výhodu.

Do svých sedmi let jsem byla obyčejné dítě, které si užívalo hraní venku a tvoření. Pak ale přišel velký zlom, který mi obrátil život vzhůru nohama. V první třídě jsem začala mít problémy se psaním a čtením. Učivo mi vůbec nešlo, zatímco mým spolužákům ano.

Nejprve jsem šla na vyšetření zraku a dostala brýle, ale to nepomohlo. Poté mě máma vzala k psychologovi, který se choval arogantně a křičel na mě, že pokud nezačnu něco dělat, skončím jako uklízečka veřejných WC. V té době nebyla žádná speciální pedagogicko-psychologická poradna a ve škole nikdo nevěděl, co a jak.

Naštěstí kamarádka jedné naší známé doporučila soukromou poradnu v Ostravě. Tam mi řekli, že mám dyslexii, dysgrafii a dysortografii. Dostala jsem papír, že jsem „jiná“. Ve třídě to utajit nešlo, ale před kamarády jsem se snažila hrát roli „normálního“ dítěte a vyhýbat se situacím, kdy by se to mohlo prozradit. Měla jsem strach, že když někdo zjistí, že nejsem jako ostatní, nebude se se mnou chtít kamarádit.

Tohle trvalo až do doby, než jsem zjistila, že být dyslektik neznamená být hloupý nebo divný, ale že to přináší i spoustu výhod. Můj mozek není porouchaný, jak tvrdili ostatní – jen myslí jinak. Dlouho jsem si myslela, že všechny ty strategie a nápady, které vymýšlím, jsou normální.

Kdyby mi někdo už jako dítěti řekl, jaké výhody moje dyslexie přináší, a ne jen to, v čem mě omezuje, věřím, že bych si více věřila a nepodceňovala se. Nejde jen o čtení a psaní – člověk se podceňuje i v jiných věcech, ve kterých je dobrý a za které ho ostatní chválí, protože má strach, že ho někdo zkritizuje. Až když jsem pochopila a přijala svou dyslexii, přestala jsem ji schovávat a začala o ní otevřeně mluvit. Přestala jsem se stydět, že jsem dyslektik. Teď už vím, jak můj mozek funguje, a všechny ty úžasné nápady a triky, které mě napadají, mám díky tomu, že můj mozek myslí jinak.